Když pominu to, že den před odletem jsem proseděla pěkných pár hodin ve vlaku, abych se dostala do Prahy a fakt, že jsme s kamarádkou vyrazily do víru pražských ulic, když už jsme se tak dlouho neviděly a tudíž jsem spala asi 4 hodiny, probudila jsem se v pondělí ráno před 5 svěží jako rybička. :)
Cesta metrem ušla, nicméně nástup do autobusu se dvěma kufry nic moc. Zejména schody byly téměř nad mé síly. No ale když člověk musí, tak musí, takže jsem to zvládla do autobusu i z autobusu.
Na letišti mě nepříjemně překvapili zprávou, že za druhý kufr si připlatím. Jako by nestačilo, že limity už jsou 23 kg a ne 32 kg, teď ještě vylepšení - vystačte si s jedním kufrem. V momentě, kdy za hodinu odlítáte a kufry máte dva, nezbude nic jiného, než vytáhnout kreditku a zaplatit. A ne zrovna málo. A co kdybyste neměli s sebou tolik peněz? Tak to opravdu nevím. Asi bych musela nechat kufr kufrem. No ještě že jsem měla tu kreditku.
Protože nemám ráda, když v průběhu letu musím budit spícího souseda, nechala jsem si vystavit palubní lístky na sedadla do uličky. Aspoň jsem měla kam natáhnout nohy. :) Ale je to trochu adrenalin, každou chvíli vám je může přerazit letuška, když jede s vozíkem s jídlem nebo s vodou. :)
Let do Londýna byl ok. Ten sendvič co nám dali byl sice fakt hnusný, ale co člověk nabrečí, že?
V Londýně jsem měla spoustu času na přestup, nicméně ten čas se ještě protáhl, neb z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů, které maskovali pod krycím názvem dopravní špička (já měla za to, že letový řád je daný a že odlety jsou koncipovány podle kapacity letiště, ale asi tomu hádám nerozumím), jsme si počkali o hodinu dýl.
U terminálu nás naložily autobusy a dovezly nás kdesi doprostřed letiště, kde jsme po příkrých schodech vyšplhali do letadla.
Let probíhal za neustálého přísunu lahodných pokrmů a nápojů se slušným výběrem filmotéky na individuálních obrazovkách pro každého.
Jelikož jsme vyletěli o hodinu později, o hodinu později jsme i přiletěli. Po příletu, kdy člověk touží tak akorát po sprše a posteli následuje proces jménem imigrační. Ten kupodivu proběhl rychle a hladce. Na rozdíl od vyřizování pracovního víza v ČR, které bylo letos provázeno několika průtahy včetně nutnosti vízum znovu vytisknout. Pas jsem nakonec dostala domů jen pár dní před odletem, nervy už jsem měla vážně na pochodu. Tak aspoň to nebylo vyřizování pro nic za nic.
Velkou radost jsem měla i poté, kdy jsem se šťastně setkala s oběma zavazadly. Pak už bylo jen třeba najít v davu lidí dívčinu z Irska, se kterou jsme se měly na letišti setkat a docestovat spolu do
campu. Vzhledem k tomu, že jsme jedna druhou viděly akorát na fotce, je to skoro zázrak, že se nám to povedlo.
Pak už nás čekala jen cesta
autobusem. Teda napřed jsme brnkly do campu, kdy nás mají vyzvednout v městečku Dover. Cesta uběhla celkem rychle, krátily jsme si ji surfováním po netu, protože světe div se, v Americe mají i v autobuse internet. :)
Do Campu jsme dorazily okolo 7 večer místního času, takže vlastně v 1 v noci času českého, což uznejte sami, je od 5 od rána opravdu dost dlouhý den.
Camp byl liduprázdný, většina lidí byla někde na výšlapu v horách. A tak jsem se přivítala s těmi, co tu byli a šla spát. Neměla jsem ani nejmenší tušení, v které chatce bydlím ani kde jsou moje věci, které jsem si tu loni nechala. Naštěstí jsem byla předem domluvená, že můžu spát u své šéfové, Judy Gleason.
Jestli Vás zajímají další"hlavouni u nás v campu, mrkněte
zde. Taky můžete juknout na
webkamery, aby vám neuniklo, co se v Campu děje.
A já se s vámi prozatím loučím, mám nějakou práci. :)
